Modrání rourkovitých vrstev je u hřibů jev, který řadu houbařů zaskočí nebo přímo odradí. Mnozí si totiž modrání spojují s něčím nebezpečným, ačkoli ve skutečnosti jde o běžnou chemickou reakci, při níž se látky v houbě oxidují na vzduchu. Když rozříznete nebo zmáčknete plodnici, rourky nebo dužnina mohou během několika sekund zmodrat, zezelenat nebo zčernat. Důležité je vědět, které druhy modrají neškodně a které je lepší nechat v lese.

Nejčastějším zdrojem zmatku je hřib kovář, jehož rourky i dužnina modrají velmi výrazně a rychle. Přesto patří mezi sbírané druhy, i když se doporučuje tepelná úprava a konzumace v menším množství. Naproti tomu satan, tedy hřib satan, se vyznačuje světlými rourkami, které zůstávají bělavé nebo našedlé, ale dužnina na řezu může přecházet do modra jen nepatrně. Právě proto se vyplatí znát rozdíl mezi druhy, které modrají v rourkách, a těmi, u nichž modrá jen dužnina. Užitečný přehled najdete v článku o hřibu kříšťovi, kde jsou popsány znaky, podle nichž se dají jednotlivé hřiby spolehlivě rozlišit.

Praktické pravidlo pro sběr je jednoduché. Pokud houba modrá v rourkách a zároveň má tmavohnědý klobouk a síťkovaný třen, jde nejspíš o kováře nebo příbuzný druh, který se dá po důkladném provaření použít. Když ale narazíte na houbu s bílými rourkami, nápadně tlustým třenem a červenavým nádechem, dejte pozor, protože může jít o satana, jenž je jedovatý. Modrání samo o sobě tedy není známkou jedovatosti, ale ani zárukou bezpečnosti. Rozhodující je kombinace všech znaků, včetně místa růstu a vůně.

Před cestou do lesa si proto projděte atlas nebo spolehlivý online zdroj. Vyhněte se sběru hub, u kterých si nejste jisti, a nikdy nepoužívejte modrání jako jediné kritérium. Zkušený houbař pozná kováře podle typického vzhledu a satana podle světlých rourek, které nikdy nemodrají tak výrazně. Když si nejste jisti, houbu raději nechte na místě. Zdraví má přednost před úlovkem a žádná smaženice nestojí za risk s jedovatým hřibem.