Rozkládací pohovka má jednu zásadní slabinu, na kterou se přijde až po pár nocích spaní: spára mezi sedací a opěrnou částí. Výrobci ji často zamaskují barevnou hranou nebo ji schovají do záhybu látky, ale jakmile lehnete, tlak se objeví přesně v místě, kde se tělo láme. Nezáleží na tom, jestli jde o levný model z hypermarketu nebo o designový kousek za desítky tisíc. Rozhoduje konstrukce, nikoliv cena na visačce.

První věc, kterou je potřeba u prodejce vyzkoušet, je samotný mechanismus rozkládání. Některé pohovky mají výklopnou plochu řešenou tak, že sedací část zůstane níž než zbytek a vznikne schod. Jiné používají systém, kdy se deska s matrací vyklopí do roviny s pevnou částí. Právě tady se láme komfort. Pokud se chcete vyhnout nepříjemnému tlaku, hledejte řešení, kde je rovná plocha po rozložení a spára se posune mimo oblast beder. Někdy stačí otočit matraci o sto osmdesát stupňů nebo přehodit dosedací polštáře, ale u špatně navrženého rámu to nepomůže.

Druhým faktorem je tloušťka a hustota matrace. Tenká vrstva pěny do pěti centimetrů se po pár měsících proseď a spára se začne projevovat i tam, kde původně nebyla cítit. U rozkládacích pohovkek se vyplatí hledat minimálně dvanáct centimetrů polyuretanu s vyšší hustotou, případně kombinaci s pružinami. Tvrdší matrace sice ze začátku působí méně pohodlně, ale lépe drží tvar a zabraňuje propadnutí přes spoj. Zároveň platí, že čím větší je plocha po rozložení, tím menší je relativní vliv spáry na celkový pocit při spaní.

Před koupí si v kamenné prodejně lehněte na rozloženou pohovku naplno, ne jen na kraj. Projeďte rukou po spojí a zkuste, jestli dlaň zapadne do mezery. Změřte si, v jaké výšce od podlahy spára je, a porovnejte to s výškou vašich boků. Pokud ležíte na boku a cítíte hranu mezi žebry a pánví, je to špatně. Někdy pomůže obrátit orientaci spaní, jindy podložit spoj tenkým dekoračním polštářem. Dlouhodobě ale funguje jen pohovka, jejíž konstrukce vznikla s vědomím, že lidé na ní budou spát, ne jen sedět.